Innocent - part 11 THE END

25. november 2016 at 20:44 | Chell |  Innocent
A je tu úplně poslední díl povídky Innocent. Jsem ráda, že jste to dočetli celé až do konce a moc si vážím Vašich komentářů. Děkuju :)


"Princko? Co se stalo?" přišel až k ní.

"Brácha našel důkazy..."

"Proti tobě?"

"Ne, jsem nevinná..."

"To je dobře nebo ne?"

"Asi zítra půjdu domů..." podívala se mu opatrně do očí.

Polknul.

"To je... skvělý..." všimla si, že mu posmutněly oči.

"Já... já..."

"No tak princko měla bys skákat radostí do stropu, tak proč v něm ještě nejsou díry?"

"Co ty?"

"Co já?"

"Budeš tady... zavřený..."

"Princezno! Tohle celý se dalo čekat." přemáhal se, aby neznělo jak moc ho to bolí. "Princezny jsou v pohádkách a pohádky mají dobrý konce! Vrátíš se do svého zámku..."

"Calebe..."

"Ne, Lexie. Kluk jako já se k princezně nehodí..." odešel. Nechal ji tam stát. Samotnou. Smutnou. Zdrcenou.

Přes pusu si dala ruku, aby nevykřikla. Cítila, že se na ni žene záchvat hysterie, do očí se jí draly slzy a začala se klepat.

Rychle doběhla do svého pokoje, kde se svezla na podlahu a začaly ji proudem téct slzy.

Caleb přišel k sobě do pokoje. Zaťal ruce v pěst a naštvaně bouchl do zdi. Tušil, že ji někdo dřív nebo později dostane ven! Věděl to! Tak proč?

Už na to ani nemyslel! Trávil s ní čas!

Proč se její zatracený bratr nemohl objevit dřív? Dřív než před tím osudným dnem! Proč se objevil až teď? Teď, když si byl jistý, že se zamiloval.

Nesnášel realitu! Chvíli si opravdu myslel, že by to mohla být pohádka, která by měla dobrý konec! Jak si mohl myslet, že by princezna skončila s obyčejným klukem!

Naštvaně kopnul do zdi.

K ní patřil někdo jiný! Ne on!

Hlavou se mu začaly vířit ošklivé myšlenky.

"Co když mě jen využila, aby ji někdo bránil?" "Co když mě jen potřebovala?" "Ne ona taková není!!" "Vlastně ji ani pořádně neznám!"

Okamžitě je zahnal. Věřil jí! Nebyla špatná, byla to ta nejlepší bytost, kterou kdy potkal.

Proč mu ji teď vzali?

Najednou ho napadlo, že je sobec! Obyčejný sobec, který si ji tu chtěl nechat, aby tu trpěla s ním a s ostatními, i když mezi ně nepatřila, protože nic neudělala.

Někde uvnitř byl rozpolcen na dvě části. Jedna si přála, aby tu zůstala s ním a ta druhá chtěla, aby šla a byla šťastná, tak hrozně ho to bolelo.

Nevnímal ani výzvu k večeři. Nechtěl tam jít, potřeboval být sám.

Neměla hlad a ani neměla chuť k jídlu.

Konečně se uklidnila a lehla si na postel. Ze všech sil se snažila usnout, ale spánek nepřicházel. Hleděla do stropu a přemýšlela.

Zvykla si tu. Nemohla říct, že by to tu měla ráda, ale už jí nedělalo velké problémy tady být. Nedělala problémy, takže jí nebyly udělené žádné tresty jako ostatním a ani neměla nějaké sadistické vedoucí, chovali se tak jak si každý zasloužil. Když jste na ně byli zlí oni byli zlí na vás a obráceně. To se jí na tomto místě líbilo.

Udělala si tu přátele, se kterými vycházela. Zvažovala, že to není až tak hrozné místo. Sice někteří lidé jsou opravdu krutí, ale těm se vyhýbala a na svůj okruh přátel by nedala dopustit.

Bylo jí jedno co udělali, k ní se chovali hezky a ona k nim taky.

Ostatní, kteří ji neměli rádi ji jen za zády pomlouvali, ale na to už si taky zvykla.

Dokonce se občas i těšila na ta hnusná jídla, která tu dělali.

Jediné co asi trpěla nejvíc byla sprcha, žádné pračky, žádné nové oblečení, omezený prostor, žádné časopisy... Většinou to byly typické věci, na které byla zvyklá z dřívějška.

Bude vůbec ještě někdy stejná jako byla dřív až odsud odejde? Toto místo ji ovlivnilo na celý život. Byla tu pouhé dva týdny a prožila toho nespočitatelně moc a strašně moc se toho naučila.

A když už přestala věřit, že se odsud dostane objevil se její bratr s tímto oznámením. Hrozně ji šokoval ani by slovy nedokázala popsat jak moc.

První myšlenka, která ji probleskla hlavou byl Caleb.

Co on? Zůstane tady sám bez ní. Opustí ho. Ale co ona? Taky zůstane sama.

Cítila k němu úplně odlišné city než k ostatním klukům, které měla. Nedokázala je přesně vystihnout, ale něco ji k němu hrozně táhnulo.

Možná to bylo tím, že byl takový ten špatný typ kluka, na který holky letí nebo to bylo tím, že mu důvěřovala a svěřila by mu vlastní život.

Těmito úvahami se zabývala celou noc. Moc toho nenaspala a když už konečně usnula, tak spala strašně lehkým a špatným spánkem, takže ji budíček ani nijak nešokoval.

"Snídaně!"

Vyšla z pokoje a namířila si to k jídelně, ve které už se táhla dlouhá řada. Příšlo jí, že si dneska všichni něco našeptávají za jejími zády.

Vzala si jídlo a přišla k Roxy.

"Ahoj."

"Ahoj. Co se to dneska děje? Všichni o něčem debatují!"

"Je to pravda?"

"Co je pravda?" Lexie se podívala na její kamarádku, která převalovala lžící v jídle.

"Prý tě odtud dneska pustí..."

"Asi jo..."

"Takže je to pravda?"

"Hm..."

"Jak se ti to povedlo?"

"Bratr našel důkazy, které jednoznačně dokazují, že sem to neudělala..."

"Ty máš kliku..."

"Jak se to vezme..."

"Na to kašli! Byla bys blbá, kdyby tu chtěla zůstat! A nezapomeň, že po snídani je sezení."

"Já už na to zapomněla!"

"Co ty bys beze mě dělala Barbínko!"

"Byla bych v hajzlu od prvního dne!"

"Ha! Už chytáš naši mluvu! Bude se to tvé rodině líbit?"

"Ne nebude..."

"Tak jdeme. Ať nedojdeme pozdě!"

Obě dvě dojedli a vydali se na sezení s panem Smithem.

"Děvčata, dneska si budeme povídat o pocitech."

Od stolů se ozvaly nespokojené hlasy a otrávené zvuky.

"Pocity jsou důležité pro každého člověka. Každý z nás něco cítí! Můžeme cítit zlobu, radost, smutek... Co vás napadá dalšího?"

"Přijdu si jako v první třídě!" sykla pobaveně Roxy.

"Pro někoho je to důležité... hodně lidí si žádné pocity nepřipouští..." šeptla Lexie a uvědomila si, že by ji možná bavilo pracovat s takovými lidmi. Být jako Sára Riderová nebo pan Smith.

"Unavenost!"

"Bolest!"

"Naštvanost!"

"Dobře! Napadá vás někoho kládný pocit?!"

Gaby se arogantně podívala na Lexie a zvednula ruku.

"Gabriello..." vyzval ji pan Smith.

"Pocit štěstí, že vypadnete z téhle díry po pár dnech, jen díky tomu, že máte prachy!"

Lexie se nenechala Gabriellou zesměšnit a taky zvedla ruku.

"Pocit křivdy, když někdo mluví o něčem o čem neví absolutně nic a někoho tím uráží! A z těch kladných pocitů... třeba zamilovanost."

"Dobře holky, to by stačilo..."

Ozvalo se zaklepání na dveře. Stála v nich Sára.

"Lexie, pojď semnou."

Lexie se bez řečí zvedla a vyšla ven.

"Tohle ti posílá Victorie Bennetová! Máš se do toho obléci a máš tam věci na upravení. Za půl hodiny pro tebe dojede bratr. Jdi si sbalit věci a nachystat se." Sára jí podala igelitovou tašku.

"Za půl hodiny?"

"Jo."

"Děkuju."

Lexie se rozešla k sobě.

Sedla si na postel. O této chvíli snila hodně dlouho, ale nečekala, že bude tak těžká, a že ji bude chtít oddálit.

Nesnažila se věci nijak systematicky skládat do tašky, ani je neskládala, jen je do ní házela a strkala jak jen to šlo, aby se tam všechno vlezlo.

Potom otevřela igelitovou tašku a převlékla se. Vlasy měla umyté ze včerejšího rána, takže do koupelny nemusela.

Za půl hodiny do dveří nakoukla Sára.

"Vezmi si věci. Máš tu bratra."

Lexie cítila svůj žaludek. Tentokrát se jí nechtělo zvracet, ale přišlo ji, že se nervově zhroutí. Vzala svoji tašku a elegantně vyšla na chodbu, kde všichni pozorovali co se bude dít.

Na sobě měla krátkou černou sukni, k ní bílou halenku, přes kterou bylo černé sáčko. K černým páskovým botům na podpatku měla silonky a vlasy měla rozpuštěné a pěkně učesané.

I když ji Victorie nastrkala do igelitky spoustu kosmetiky, Lexie použila jen make-up a řasenku s leskem na rty.

Prošla až na začátek chodby, kde stála Calebova parta a on stál o kus dál.

"Wow Barbie! Teď jsi fakt Barbie! Akorát mě šokuje, že nejsi v růžové!" šklebil se Blake, ale rozloučil se s ní stejně jako ostatní.

Šla dál a zastavila se u Caleba.

"Dojdu tě navštívit..."

"Princezno, neslibuj něco co nemůžeš splnit! Jsi ráda, že odsud vypadneš! Už sem nikdy nebudeš chtít ani páchnout! Story skončila..."

"Lexie, už musíš jít! Čeká na tebe bratr!" napomenula ji Sára a Lexie se s těžkým srdcem vydala k místnosti, kde měl kancelář pan Smith.

"Ahoj Victorie, Kevine."

"Ahoj, skoro už vypadáš krásně jako dřív." usmála se na ni Vicky. Jako dřív? Bude někdy jako dřív?

"Jdeme. Konečně budeš zase volná sestřičko..." Kevin ji z ruky vzal její tašku a pravou rukou si potřásl s panem Smithem.

"Nashledanou pane Smithi." promluvila Lexie.

"Raději sbohem Lexie, nemyslíš?" usmál se povzbudivě.

"Jo asi jo... Sbohem..." taky mu stiskla ruku.

"Hodně štěstí, děvče!"

Pak už její bratr otevřel dveře, které vedly ven. Vedly ke svobodě a Lexie oslepily blesky fotoaparátů novinářů, kteří se pokoušeli o co nejlepší fotografie. Tohle pro ně bylo velké sousto. Naštěstí její bratr všechno zařídil tak, aby nic nebyli schopní použít.

Lexie se naposledy otočila k velké střežené budově odkud nebylo možné utéct jinudy než hlavními dveřmi a se smíšenými pocity nasedla do černé limuzíny.

Chce být vůbec ještě někdy stejná jako dřív? Chce, aby něco bylo jako dřív?

THE END
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama