I Find You And Never Forsake You - part 2

15. november 2016 at 14:18 | Chell |  Jednorázové povídky
Tak teda druhý díl. Snad se vám bude líbit. :)


EMMA

Otočila jsem hlavu směrem k původci toho hluku přesně ve chvíli, kdy z oné ulice vystoupila skupinka asi pěti mužů. Byli opilí, jak jinak. Nahlas se něčemu smáli a šli směrem k nám. To už se otočil i Richard a sledoval přibližující se skupinku. To snad ne! Už zase! Začala jsem se opět třást. Nešlo to zastavit. Měla jsem neskutečný strach, který zesiloval každým krokem přibližujících se mužů. Když Richard pocítil, že se třesu jako osika, otočil hlavu zpátky ke mně. Položil mi jednu ruku na tvář, jako to udělal předtím.
"Nikdo ti už neublíží. Já to nedovolím. Se mnou si v bezpečí," promlouval ke mně tichým, ale vážným hlasem. Snažila jsem se těm slovům uvěřit, uklidnit se. Ale mé tělo to odmítalo. Třásla jsem se. Pořád. Lehce se mě dotýkajíc, přejížděl palcem po mé lícní kosti. Nepomáhalo to. Třes mnou silně lomcoval dál. Richard si ztěžka povzdechl a zašeptal tak tiše, že jsem si ani nebyla jistá, jestli vůbec promluvil.
"Proč mi nevěříš?" řekl. Pak se čelem natočil směrem k přibližujícím se mužům, ale jednu ruku nechal za zády, propletenou s mými prsty. Pokusila jsem se stát za jeho tělem, co nejvíc neviditelnou. Když skupinka přišla až k nám, zpomalila. Bázlivě jsem sklonila hlavu a koukala do země.
"Hej kočko!" zakřičel na mě jeden z nich.
"Nechceš jít s náma?" přidal se druhý. Neodpovídala jsem, ignorovala jsem je a zarytě hleděla na naše spletené prsty. Místo mě se ozval Richard.
"Nemá zájem," procedil skrz zuby. Pár chlapů se zasmálo, ovšem pokračovali dál. Slyšela jsem ještě něco jako "tvoje mínus", a pak zašli za roh. Otočil se zpátky a upíral na mě oči. I když jsem ještě nevzhlédla a stále se dívala na naše ruce, cítila jsem na sobě jeho pohled. Uvědomila jsem si, že mu doslova drtím ruku, on však nic nenamítal. Povolila jsem své sevření. Po pár minutách opět promluvil.
"A dost. Tady zůstat nemůžeš." Konečně jsem vzhlédla a dívala se zmateně do jeho tváře. Co tím myslí? Vždyť jsem mu říkala, že nemám kam jít…
"Vezmu tě do hotelu, ve kterém jsem ubytovaný." Tak tohle jsem vážně nečekala.
"Cože? Ne, to je dobrý a navíc nemám u sebe peníze."
"Ale já mám," podotkl a oslnivě se usmál.
"To nejde, nemůžu po tobě chtít, aby…"
"To chceš zůstat celou noc tady?" přerušil mne. Nechtěla jsem, ale co mi zbývalo. Ale nemůžu zůstat tady, kde se to hemží opilci. A ani nechci. Němě jsem zakroutila hlavou.
"Tak vidíš," opáčil a už vytahoval mobil z kapsy. Nadiktoval do telefonu adresu, kde jsme se nacházeli, zavěsil, a pak jsme čekali.
Za pár minut z vedlejší ulice vyjelo auto - taxi. Zastavilo na krajnici kousek od nás, nasedli jsme. Jeli jsme mlčky. V autě sice moc teplo nebylo, ale jelikož jsem přes ramena měla přehozenou Richardovu bundu a navíc jsem se choulila v jeho objetí, bylo mi docela teplo. Taxi zastavilo před luxusním hotelem. Richard zaplatil taxikáři, podle jeho reakce jsem usoudila, že přidal i pořádně velké dýško a my vystoupili do mrazivé noci. Přešli jsme pár metrů a už jsme stáli v tiché recepci. Za pultem seděla docela mladá recepční a něco zapisovala do papírů před sebou. Když jsme procházeli kolem ní, zvedla pohled od papírů a mile se na nás usmála. Tedy spíše na můj doprovod, mě si vůbec nevšímala.
"Potřebujete něco, pane Williamsi?" zeptala se úlisně.
"Ne, děkuji," odbyl ji Richard a pokračovali jsme směrem k výtahu. Celou cestu mě držel za ruku. Vyjeli jsme do dvanáctého patra a pak šli až skoro na konec chodby. On vytáhl z kapsy klíče a odemkl. Vešel dovnitř a rozsvítil světlo. Rychle jsem se porozhlédla po pokoji. Byl úžasný, vkusně a moderně zařízený. Pokoj, ve kterém jsme stáli byl obývací, nacházela se zde pohovka, křeslo, velká plazmová televize a nízký konferenční stolek, na kterém byli položené noviny.
"Chovej se tu jako doma. Nemáš hlad?" zeptal se.
"Ne, ale žízeň. Dala bych si trochu vody, prosím."
"Nebo, víš co, objednám nám čaj," řekl a sundal si mikinu, pod kterou měl černé upnuté triko a na něm ještě volně rozepnutou károvanou červeno-černou košili. Až teď jsem si všimla, že mu to strašně moc sluší. Jelikož v pokoji bylo teplo, sundala jsem si jeho bundu. Ani jsem se nenadála a na dveře nám klepal poslíček s čajem. Richard si od něho převzal tácek a dal mu nějaké peníze. Pak už přede mě pokládal hrnek s kouřícím a příjemně vonícím čajem.
"Děkuju," poděkovala jsem a vzala si hrníček do rukou.
"Za nic," odvětil s úsměvem a sednul si do křesla naproti mně. Seděli jsme a nemluvili. Pomalu jsem usrkávala čaj a přemýšlela. Dusila jsem v sobě otázku, na kterou jsem nejspíš znala odpověď, ale potřebovala jsem se ujistit.
"Proč si to udělal?"
"Udělal co?" hleděl na mě se zmateným pohledem
"Proč si mě zachránil?"
"To by udělal přece každý," odvětil s úsměvem.
"Ne, neudělal. Jiní… Jiní by…" nedokázala jsem to doříct. Zachvátila mě vlna třesu, která nepřestávala. Snažila jsem se to ovládnout, ale zbytečně. Upírala jsem zrak na hrnek v mých dlaních a pokoušela se to uklidnit. Nic. Chvěla jsem se tak moc, až se čaj v hrnku vzbouřil a kapky horké tekutiny dopadaly na stůl přede mnou.
V momentě jsem už v rukou nedržela nic. Uvědomila jsem si, že Richard rychle obešel stůl, doslova mi vytrhl hrnek z rukou, sedl si vedle mne a… Objal mě… On mě utěšoval. Nezvládla jsem to, všechno to na mě dopadlo. Zabořila jsem obličej do jeho košile a nechala stékat slzy v plných proudech. Svírala jsem lem jeho košile a hlasitě vzlykala. Pak jsem se zhluboka trhavě nadechla.
"Každý ne," vydechla jsem. Dál jsem byla schoulená v jeho náruči, on mi přejížděl rukou po zádech a do ucha mi šeptal utěšující slůvka.
"Ššš, už si v bezpečí, nic se ti nestane. Přísahám," opakoval pořád dokola. Po pár minutách jeho utěšování zabralo. Už jsem dýchala pravidelně a občas se mi ještě z úst vydral vzlyk. Malinko se odtáhnul, já se narovnala, ale oči jsem měla zabodnuté do pohovky. Konečky prstů mi přejel po tváři až k bradě a nadzdvihnul mi hlavu. Druhou rukou mi zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho a setřel mi z tváře slzy.
"Už je to lepší?" zeptal se starostlivě. Němě jsem kývla.
"Půjdu se převléct." Zvednul se a odešel do dalšího pokoje, kterého jsem si všimla až teď. Uviděla jsem tam velkou širokou postel, která musela být už od pohledu hodně pohodlná. Když jsem zpozorovala tu postel, neubránila jsem se únavě. Lehla jsem si na bok na pohovku a kolena si přitáhla k sobě. Víčka ztěžkla a já se ponořila do říše snů, nebo nočních můr?
RICHARD

Opustil jsem gauč, i když dost nerad a šel na sebe hodit něco čistšího. Sundal jsem si propocenou košili i triko a hodil na sebe jiné černé tričko s krátkým rukávem. Vrátil jsem se do obývacího pokoje. Emma musela být hodně unavená, když během pár vteřin usnula. Chvíli jsem ji jen tak pozoroval. Byla překrásná. Její tmavě hnědé vlasy se jí jemně vlnily okolo roztomilého obličeje a rty se malinko chvěly při pravidelném oddechování. Ovládl jsem touhu ji políbit a vzal jsem ji do náručí. Byla lehká jako pírko. Přitiskl jsem si ji blíž k sobě a pomalu přenesl do vedlejšího pokoje. Opatrně, jako by byla z toho nejkřehčího porcelánu, jsem ji položil na postel. Přikryl jsem ji peřinou z měkkého materiálu a lehce ji políbil na čelo. Malinko se zavrtěla, zhluboka oddechla, ale spala dál. Vší silou jsem od ní odtrhl oči, otočil se a zamířil si to přímo do koupelny.
Po uklidňující sprše jsem na sebe hodil zpátky černé triko a pohodlnější kalhoty. Lehl jsem si na pohovku, hodil přes sebe deku a snažil se usnout. Nešlo to, pořád jsem měl v hlavě Emmu. Vystrašená, choulící se v mé náruči… Byl jsem jí naprosto unesen, okouzlen, ohromen. Byla úplně jiná než ostatní dívky, byl jsem si tím jistý a to jsem ji ani pořádně neznal. Potkal jsem za svůj dosavadní život spoustu žen, ale u žádné jsem necítil to co u Emmy. Snad lásku? Sám jsem byl zmatený. Zničehonic jsem podlehnul tak krásnému stvoření. Už teď vím, že bych pro ni udělal všechno. Kvůli ní bych i vraždil, kdyby si to přála, položil bych za ni svůj život, kdyby to bylo nutné. Takto jsem přemýšlel ještě pár minut. Nakonec začala nad mým tělem vítězit únava a mně se zavíraly oči. Do úplné bdělosti mě náhle probudil výkřik.
Ozýval se z ložnice, kde spala Emma. V té chvíli mi tuhla krev v žilách. Zběsile jsem přeběhl těch pár metrů, kterých mě dělilo od postele, kde spočívala ona. S úlevou jsem zjistil, že se nikdo nepokouší připravit mne o důvod své existence. Emma měla jen zlý sen. Zlý sen je slabé slovo, trápila ji noční můra. Zběsile s sebou házela a vydávala nesrozumitelné zvuky. Pochytil jsem z jejího přívalu slov, že prosí o pomoc, pak znovu zakřičela. V tu ránu jsem byl u ní, přisedl jsem si na kraj postele a chytil ji pevně za ruce, aby s sebou tolik neházela. Nějak se mi podařilo její ruce sevřít v jedné mé a druhou ruku jsem jí položil na obličej. Konečky prstů jsem jí přejížděl po lícní kosti a snažil se ji probrat.
"Emmo, probuď se! Emmo, slyšíš mě? Em…" Konečně otevřela oči a prudce se posadila. Zmateně se rozhlížela po pokoji a zrychleně oddechovala. Pak se její oči zastavily na mně a ona mě najednou objala. Rychle jsem jí její objetí opětoval.
"Ššš, už si v bezpečí," opakoval jsem tato slova dnes v noci už po několikáté. Svíral jsem ji v náručí a pohupoval se nepatrně ze strany na stranu, jako když chcete utišit vystrašené dítě. Nevím, jak dlouho jsme takto seděli, ale postupem času se její tep vrátil do normálu a já mohl cítit její pravidelné oddechování na svém krku. Příjemně to mrazila, cítil jsem, jak se mi tvoří husí kůže na místech, kde se její horký dech setkal s mou už teď rozpálenou pokožkou. Připadalo mi, že už zase usíná, proto jsem se, ačkoli nerad, po pár minutách odtáhnul. I když byla v pokoji tma, dokázal jsem rozpoznat její tázavý pohled.
"Měla by ses prospat," vysvětlil jsem jí mou nechtěnou odtažitost. Chtěl jsem se zvednout a nechat ji spát, ale zadržely mě její ruce, které pevně svíraly ty mé.
"Prosím, zůstaň tu se mnou…" prosila mne. Neváhal jsem ani vteřinu. Posunula se a já si lehl pod peřinu vedle ní. Ona se však schoulila na mé hrudi a já ji objal pažemi. Byl to krásný, nepopsatelný pocit. Byla mi tak nablízku a já si to plnými doušky užíval.
"Dobrou noc, Emm…" pošeptal jsem jí do vlasů a sám se poddal spánku.
EMMA
Stála jsem venku, nedokázala jsem určit, kde přesně jsem. Všude kolem mne se rozprostíralo ticho, tma a zima. Byla jsem tam sama. Žaludek jsem měla sevřený strachem. Takový strach byl předzvěstí něčeho velmi nepříjemného. Cítila jsem, že se každou chvíli něco strašného stane. A najednou jsem tam už sama nebyla. První, co jsem pocítila, byly něčí ledové ruce pod mým tílkem. Prudce jsem se otočila na neznámého. Ovanul mne jeho cigaretový dech prosycený alkoholem. Snažila jsem se ho odstrčit, ale marně. Křičela jsem, prosila jsem, ale nic nezabíralo. Nečekaně se tam objevil ještě druhý muž. Prosila jsem i jeho, ale on jen stál a zplna hrdla se smál. Než jsem si to stihla uvědomit, strhl ze mě vrchní oblečení a rozepínal mi kalhoty. Bránila jsem se, jak jsem nejvíc mohla, ale ten druhý mi sevřel ruce a já se nemohla ani pohnout. Najednou jsem uslyšela tichý šepot někoho z velké dálky. Ten někdo volal mé jméno. Šepot zesiloval a já ztrácela vědomí, nebo spíš naopak?
Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Překvapením pro mne bylo, že jsem se nacházela v útulné místnosti a v pohodlné posteli místo studené ulice. Byla jsem z toho značně zmatená, ale naštěstí jsem vedle sebe zpozorovala anděla, pevně svírajícího mé ruce. Rychlostí blesku jsem mu padla do náruče a nechala se jeho sametovým hlasem utišit. Po nějaké chvíli se můj dech prodloužil a prohloubil. Můj tep už byl pravidelný. Richard se malinko odtáhl a já na něj nechápavě hleděla.
"Měla by ses prospat," vysvětil, jako by mi dokázal číst myšlenky. Chystal se vstát, ale to jsem mu nemohla dovolit. Co když budu mít zas tu noční můru? Problesklo mi hlavou a tělem mi začal plíživě prostupovat strach.
"Prosím, zůstaň tu se mnou…" prosila jsem ho. Potřebovala jsem ho. Aspoň být v jeho přítomnosti. S ním jsem se cítila v bezpečí. K mému štěstí zůstal se mnou. Jakmile si lehl, uvelebila jsem se na jeho hrudi. Nezklamal a objal mne. A já se znovu začala propadat tentokrát do bezesného spánku.
Když jsem se ráno probudila, chvíli jsem vzpomínala, kde jsem a co se vůbec stalo. Po chvíli se mi všechno vybavilo. Koncert, čekání na bratra, opilci, Richard, taxi, hotel, zhroucení, noční můra a konečně vytoužený spánek. Pootočila jsem hlavu na stranu a spatřila klidně oddechujícího Richarda. Další věc, která mě příjemně překvapila, byli naše ruce. On svíral tu mou dost pevně, i když spal. Byl to nádherný pocit, mít ho tak blízko u sebe. Bylo to zvláštní. Vůbec jsem ho neznala a přitom jsem naprosto jistě věděla, že to co k němu cítím, není pouhé přátelství. To nebylo dobré. Hlavou mi začaly kolovat pochybnosti. Můžu se v něm zklamat a navíc je to známá osobnost. Nemůžu si s ním nic začít. Musím odtud co nejdřív zmizet. Posadila jsem se a chtěla vstát, jenže to nešlo. Má ruka byla v pasti. Snažila jsem se ji vyprostit, pomalu jsem mu oddělávala prst po prstu, až byla nakonec má ruka zase volná.
Potichu jsem vstala a co nejtišeji jsem si pobrala své věci. V obývací místnosti byly na stolku položené noviny a propiska. Utrhla jsem kus novin a napsala na něj krátký vzkaz. Nechala jsem ho na posteli, na místě, kde jsem před malou chvílí ještě spala. Jakmile mé oči spočinuly na spícím andělovi, nedokázala jsem je odtrhnout. Ovládla mne touha okusit jeho rty. Jen na moment se nechat unést. Klekla jsem si opatrně na postel a pomalu se naklonila nad jeho obličej. Přibližovala jsem se svými rty k těm jeho. Už jsem byla tak blízko, že jsem cítila jeho horký dech. Chybělo pár centimetrů. Lehce jsem své rty otřela o ty jeho. Jen jsem se jemně dotkla jeho měkkých a sladkých rtů. Cítila jsem, jak zadržel dech, proto jsem se taky s panikou v očích trochu odtáhla. Pár sekund jsem jen sledovala, jestli pořád spí. Naštěstí jsem ho neprobudila. Dech se mu opět prohloubil.
S opatrností jsem vstala a naposledy se podívala na Richarda. Pak jsem se otočila a už se neohlédla. Vyšla jsem z hotelového pokoje a potichu za sebou zavřela dveře. Z kapsy jsem vytáhla mobil, ve kterém mne čekalo osm zmeškaných hovorů a jedna zpráva.
"Kde jsi?" zněla SMS od mého "milovaného" bratra, který mě nechal celou noc trčet venku. Doufám, že má aspoň dobrou výmluvu. Spíš by měl doufat on! Vytočila jsem tedy jeho telefonní číslo. Zvednul to kupodivu hned po prvním zazvonění.
"Proboha Emmo, kde jsi? Čekám tu na tebe celou noc!" seřval mě jedním dechem.
"Uklidni se. Jsem před hotelem Morgan. Víš kde to je?"
"Jo, za dvě minuty jsem tam."
O dvě minuty později jsem už nasedala do stříbrného Passatu. Motor se hladce rozvrčel a my odjeli.
RICHARD
Probral jsem se do nekonečného a svazujícího ticha. Pouhé jakoby zaklapnutí dveří mne surově vytrhlo z nádherného snu do kruté reality. Těšil jsem se, že mi útěchou bude pohled na spící krásku, ale v posteli jsem zůstal sám. Už zase sám. Vstal jsem a rozhlédl se po pokoji. Nebylo tu nic, co by naznačovalo její přítomnost. Přešel jsem do obývacího pokoje. Na sedačce byla přehozená moje bunda a na stole ležel tácek s dvěma hrnky nedopitého čaje. Sklesle jsem přešel zpět do ložnice. Proč odešla? Ptal jsem se sám sebe a posadil se na kraj postele. Najednou jsem spatřil na polštáři něco, co tam být nemělo. Kousek papíru. Byl to novinový útržek a na něm krátký vzkaz.
"Děkuju za všechno, E."
Těch pár slov spustilo v mé mysli můj dnešní sen, který byl tak bezohledně přerušen.
Ležel jsem v posteli. Spal jsem. Na obličeji jsem ucítil sladký dech a navíc mi na něj spadaly čísi vlasy. Podle jemné skořicové vůně jsem okamžitě poznal, kdo se nade mnou sklání. Najednou mne políbily měkké a rozechvělé rty. Jen se lehce otřely o ty mé. V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Někde uvnitř mě vybuchl ohňostroj tisíce úžasných pocitů, které jsem už hodně dlouho necítil. Můj dech se na chvíli zastavil a já naslouchal, co se bude dít dál. Ty jemné rty se odtáhly, ale pořád jsem cítil ten nádherně sladký dech. Začal jsem opět zhluboka dýchat. Ještě pár vteřin jsem si užíval její přítomnost a pak najednou se odtáhla úplně a já cítil, že na posteli už ležím jen já. Slyšel jsem opatrné vzdalující se kroky. Pak už jen tiché zaklapnutí dveří…
Nehnutě jsem seděl a přemýšlel. Byl to pouhý sen nebo…? Opravdu se to stalo? Bylo to tak skutečné. To nemohl být jen sen. Ještě setinu vteřiny jsem zvažoval, jestli to byl sen nebo realita. Vystřelil jsem z postele jako kulka z revolveru. Nezdržoval jsem se zavíráním dveří hotelového pokoje. Běžel jsem jako o závod. Na konci chodby jsem nepatrnou chvíli zvažoval, jestli výtah nebo schodiště. Výtah je příliš pomalý, proletělo mi myslí, když jsem sbíhal už několikátý schod. Musím to stihnout. Musím ji zastavit. Musím… Konečně jsem seskočil z posledního schodu. Proletěl jsem recepcí a už jsem stál na chodníku před hotelem. Rozhlédl jsem se na obě strany. Nikde jsem ji neviděl. Přece nemohla jen tak zmizet. Bylo tu celkem vylidněno, takže bych ji nemohl jen tak přehlédnout. Podíval jsem se ještě jednou napravo a viděl jsem pouze odjíždějícího stříbrného Passata...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement