I Find You And Never Forsake You - part 1

26. october 2016 at 14:02 | Chell |  Jednorázové povídky
Emma a Richard jsou obyčejní lidé. Emma žije v Bostonu a právě dostudovala střední školu. Richard je frontman známé kapely The Swarley. Ji znají jen její nejbližší přátelé a rodina. Jeho zná půlka Spojených států. Jak to dopadne, když se ti dva setkají? To se dočtete v mé další nové povídce...


"Tak já jdu a nezapomeň pro mě přijet!" zavolala jsem naposled na bratra a zavírala dveře.
"Neboj a užij si koncert!" slyšela jsem jen.
Ano, byla jsem na cestě do New Yorku na koncert úžasné skupiny The Swarley. Nasedla jsem k tátovi do černého BMW a už jsme se řítili cestou pryč z Bostonu směr koncertní hala Seven. Neskutečně jsem se těšila.
"Takže, jak dlouho budeš v LA?" zeptala jsem se Charlieho, mého otce.
"Celý týden. Doufám, že až se vrátím, tak bude dům ještě stát," zasmál se, ale byl v tom náznak výhružky.
"Neměj strach. Bráchu pohlídám, mezitím co budete pryč."
"V to doufám," dodal s povzdechem. Táta totiž jel na služební cestu a máma se zotavovala po autonehodě, při které si pohmoždila okolí páteře, v lázních. Sice jsem už s rodiči nebydlela, ale ten týden, co bude Charlie mimo město, jsem měla na starost svého ztřeštěného, o dva roky mladšího bratra. Zbytek cesty jsme ujeli mlčky. Táta mě vysadil před vstupem do koncertní haly akorát včas. Bylo 19:45 a do haly se prodíraly davy fanoušků, aby zabraly místa co nejblíže u jeviště. Rychle jsem se rozloučila s Charliem a nechala se unášet davem. U vchodu mi kolem ruky omotali neonový proužek a odtrhli vstupenku.
Hala byla obrovská, zdálky jsem viděla postavené jeviště a po stranách zase VIP sezení. Protlačila jsem se co nejblíž k pódiu a už jen čekala. Ještě asi další půlhodinu po pódiu běhali zvukaři, kteří tam stavěli zbylé hudební nástroje a naposled je dolaďovali. Dav už šílel nedočkavostí a halou se začaly konečně rozléhat první tóny. Kluci ze skupiny byli schovaní za obrovským plátnem, které ze zadní strany ozařovalo světlo, takže byly vidět jen jejich zvětšené stíny. Najednou se společně s udeřením do bicích rozsvítilo ostré světlo z jeviště, oslnilo dav a plátno se prudce zvedlo a skupina The Swarley to mohla naplno rozjet.
A taky, že rozjela, po prvním songu sklidili ohromný aplaus a nadšeně přivítali fanoušky. Následovaly povětšinou písně z jejich nového alba, ale také jejich nejznámější písničky z dřívějška. Po dvou hodinách úžasné show oznámil zpěvák Richard Williams, že zazní poslední song. Diváci nesouhlasně zaburáceli a skupina začala hrát. Přitom se do davu rozsvítily barevné lasery a já si užívala posledních pár minut koncertu. Když dozněly poslední tóny skladby, Richard poděkoval za celou skupinu.

"Jste skvělé publikum, díky moc. Doufáme, že příště to tu bude taky tak fajn jak dnes." Následovala další vlna potlesku a skupina The Swarley sešla z pódia a zmizela za jevištěm. Diváci se ale ještě nehodlali rozejít, pořád jsme tleskali a nepřestávali, dokud kluci po patnácti minutách zase nevylezli na pódium. Nakonec nám věnovali ještě půl hodiny úžasného koncertu. Poté, co dohráli se unavené, vykřičené a vyskákané publikum začalo pomalu rozcházet. Vyšla jsem do mrazivé noci a rozhlédla se kolem. Bratr tu ještě nebyl. Mrkla jsem na mobil, jestli od něj nemám nepřijatý hovor, nebo SMSku, ale nic. Bylo 22:36. Vytočila jsem jeho číslo a čekala.

"Nemůžeme se s volaným číslem spojit. Je buď vypnuté, nebo nedostupné. Zkuste to prosím později." Super. Doufám, že už je na cestě kousek odtud, jinak ho přetrhnu. Čekala jsem ještě deset minut a zkusila to znovu. Pořád nedostupný. Čekala jsem dalších patnáct minut a znovu mu volala. Zase nic. Tak za tohle ho vážně zabiju. Je absolutně nemožný. V podobném znění jsem mu poslala i pár SMSek a čekala dál. Kromě mě tu postávala už jen skupinka lidí, kteří už také odcházeli. Zůstala jsem tam sama. Stála jsem před koncertní halou, a jelikož jsem si nevzala bundu v domnění, že pro mě bratr hned přijede, jsem mrzla. Byl sice už konec dubna, ale zima byla pořádná. Podívala jsem se na mobil, bylo už 23:12. Rozhodla jsem se, že si zavolám taxi a ubytuju se na noc v nějakém motelu, ale když jsem z kapsy vytáhla peněženku, zjistila jsem, že jsem doma zapomněla peníze i kreditku. Do háje, to se může stát jenom mně. Já jsem tak blbá! Vynadala jsem si v duchu a přemýšlela, co dál. Nevěděla jsem, co mám dělat, kam jít. Z mého přemýšlení nad mou blbostí mě vytrhl hluk.

Otočila jsem se a uviděla sedm mužů vycházejících z haly. Něčemu se smáli a šli k místu, kde byla zaparkovaná minidodávka. Mě si nevšimli a dál se hlasitě bavili a smáli. Šest jich nasedlo do dodávky, ale sedmý zůstal stát na chodníku. V tom mou pozornost upoutalo něco jiného. Z vedlejší ulice se vynořila dvojice mužů, kteří šli směrem, kde jsem stála já. Když se blížili, zjistila jsem, že jsou značně opilí. Zamrazilo mě na zádech a já se začala modlit, aby šli dál a mě si nevšímali. Otočila jsem hlavu na opačnou stranu a postřehla jsem, že kluci v dodávce se baví s tím na chodníku.

"Opravdu nechceš jet s námi?" ptal se jeden z těch v dodávce toho, co stál na ulici.
"Ne, jsem dost unavený, ale napijte se i za mě," odpověděl mu.
"To si piš, že napijeme!" ozvalo se z dodávky následováno výbuchem smíchu.
"A nechceš aspoň hodit do hotelu?" zeptal se opět muž v dodávce.
"Ne, díky. Já se projdu, musím se trochu vyvětrat," zasmál se.
"Okey, uvidíme se zítra. Čau."
"Čau," ozval se nakonec a dveře auta se zavřely. Auto nastartovalo a odjíždělo. Ten muž stál pořád na místě a díval se na minidodávku mizející za rohem. Z mého pozorování mě vytrhli ti dva opilí chlapi. Byli čím dál blíž. Když byli ode mě asi dva metry, zastavili se. Polilo mě horko.

"Nazdar, kotě, nechtěla by sis užít?" oslovil mne jeden z nich a udělal krok blíž. Já jsem mlčky o krok ustoupila. Chtěla jsem se otočit a odejít, když v tom mě ten druhý chytil za ruku a trhnutím si mě strhnul k sobě.
"No tak, kam bys šla…" řekl a mě ovanul jeho dech prosycený alkoholem a cigaretami.
"Pusť mě!" zakřičela jsem na něj a snažila se odtrhnout. Držel mě však pevně, neměla jsem sebemenší šanci.
"Nekřič, bude se ti to líbit, uvidíš…" zašeptal. Jednou rukou mi stočil tu mou za záda a druhou mi rozepnul mikinu a začal mi šmátrat pod tričkem. Snažila jsem se ho odstrčit. Zbytečně. Bušila jsem mu volnou rukou do hrudi. Ani to s ním nehnulo.
"Prosím, nechte mě být!" prosila jsem. Ten druhý jen stál a smál se nad mou bezmocností. V ten krátký okamžik, kdy jsem na něj pohlédla, se mu v ruce něco zalesklo. Byl to malý kapesní nůž odrážející světlo z pouliční lampy.

Tohle je můj konec. V hlavě se mi začaly hemžit vzpomínky na můj krátký život. Co všechno jsem zažila a co jsem naopak chtěla okusit, ale už k tomu pravděpodobně nebudu mít příležitost. Zavřela jsem oči a už jsem se v duchu loučila se svou rodinou a přáteli, když v tom…
Najednou už mě nedrželi žádné ruce. Prudce jsem otevřela oči a viděla, jak někdo ode mě odtrhl toho opilce a dal mu pěstí do obličeje. Ten se skácel k zemi. Jen co ho uhodil, se po něm vrhnul ten druhý úchyl s nožem v ruce. Napřáhl se a chtěl mu vrátit to, co udělal jeho příteli. On však rychle uhnul a praštil útočníka pěstí do břicha. Nůž odletěl do jednoho z poblíž stojících keřů. Ten první se zvedal ze země. Silně mu tekla z nosu krev a nejspíš ho měl i zlomený. On se na něj otočil a já mu pořádně viděla do tváře. Byl to ten muž, který zůstal na chodníku, a jeho přátelé odjeli v minidodávce - můj zachránce.

"Vypadněte," promluvil k nim ledovým hlasem. Jeden z těch dvou opilců se snažil narovnat po té ráně do břicha a ten druhý, co mě ohmatával, ho podpíral. Oba se s vražedným pohledem na mého anděla strážného otočili a odcházeli pryč. On je sledoval, dokud nezmizeli za rohem. Pak se otočil na mě. Malý moment se na mě díval a pak se zeptal.
"Jsi v pořádku?"
Slyšela jsem jen zvuk jeho hlasu. Slova mi nedávala smysl. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Třásla jsem se od hlavy k patě a ne jen zimou. Tupě jsem zírala před sebe a před očima se mi pořád dokola přehrávala ta strašná scéna. Viděla jsem, co se stalo tisíckrát za sebou a co se mohlo stát, kdyby tu on nebyl… Roztřásla jsem se ještě víc, když jsem na to pomyslela. S obezřetným pohledem přistoupil až ke mně, položil mi ruce na ramena a lehce se mnou zatřásl.
"Slyšíš? Není ti nic?"
Snažila jsem se ho vnímat, ale nešlo to. V mysli se mi pořád odehrávalo, co se tu ještě před malým okamžikem stalo. Dalo by se říct, že jsem byla v šoku. Když viděl, že nereaguji, položil mi jednu ruku na tvář a lehce mi ji natočil, tak abych se mu musela podívat do obličeje.

"Podívej se mi do očí," tiše rozkázal. Zvedla jsem tedy svá víčka a zadívala se mu do očí. Měly barvu šedi, lehce do modra. Jako nebe před bouří. Otupovaly mi mysl.
"Jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží. Rozumíš?" slabě jsem kývla. S úlevou vydechl a já ucítila jeho sladký dech na mé tváři. Najednou jsem si uvědomila, že jsme u sebe nějak moc blízko a on má pořád ruku na mém obličeji. Začala jsem v duchu panikařit. Co to dělám, vždyť ho vůbec neznám! Sice odehnal ty dva, ale to ještě neznamená, že toho nevyužije. Okamžitě odejdi! Křičel na mě v mysli tichý hlásek. Poslechla jsem ho.

O krok jsem ustoupila. Jeho ruce se svezly z mého obličeje a ramene. Ustaraně mě sledoval. Nedokázala jsem ovšem odejít, stála jsem a zírala na něj. Jeho oči mě poutaly na místě, nedovolovaly mi otočit se a jít pryč. Chvíli jsem jen tak stáli a pak opět promluvil.

"Mě se bát nemusíš. Já ti neublížím," mluvil sametovým hlasem.
"Věř mi," s těmito slovy ke mně natáhl ruku a dál mě pozoroval těma krásnýma očima. Neodolala jsem. Natáhla jsem k němu ruku a vložila ji do té jeho. Jemně se na mě usmál a mně nezbývalo nic jiného, než mu úsměv oplatit.
Byla jsem strašně unavená, potřebovala jsem se posadit. Kousek vedle byl vyvýšený schodek, udělala jsem krok k němu, ale podlomila se mi kolena únavou. Čekala jsem, že skončím na tvrdé a studené zemi, ale včas mě zachytily silné paže. Vytáhl mě zpátky na nohy a podpíral, abych znovu nespadla. Pochopil, co jsem chtěla udělat, a pomohl mi posadit se. Sám si sedl vedle mě.

"Děkuji," zašeptala jsem.
"Není zač," odvětil s úsměvem, při kterém, kdybych neseděla, by se mi znova podlomila kolena.
"Mimochodem, já jsem Richard Williams," řekl a natáhl ke mně ruku.
"Já vím," řekla jsem a trochu se pousmála.
"Já jsem Emma. Emma O'Connel," dořekla jsem a vzala ho za ruku. Lehce mi ji stiskl.
"Můžeš mi říct, co děláš tak pozdě večer sama venku? Vždyť koncert skončil asi před hodinou," zeptal se a přitom se podíval na hodinky.
"Bratr pro mě měl přijet, ale nedorazil. Má vypnutý mobil, nemůžu se mu dovolat a já nemám kam jít," odpověděla jsem. Chvilku jen mlčky seděl.
"Počkám tu s tebou, dokud nepřijede." Chtěla jsem odporovat, ale nedal mi příležitost. Když jsem chtěla něco namítnout, přerušil mne.
"Nesnaž se mě přemluvit, nepovede se ti to," usmál se. Copak jsem mu mohla oponovat? Ani jsem nechtěla, aby odešel. S ním jsem se cítila v bezpečí.
"Tak dobře. Děkuju," řekla jsem a opětovala mu úsměv. Ani jsem si nevšimla, že mě pořád drží za ruku, dokud se s ustaraným výrazem nezeptal.
"Je ti zima?" Byla a strašná, pořád jsem se trošku třásla, ale už ne tak moc jako předtím. On to však asi cítil, protože si sundal bundu a přehodil ji přese mě. Vzal mi obě ruce do svých a zahříval mi je. Byl to příjemný pocit.
"Lepší?" otázal se.
"Ano," odpověděla jsem stručně.

Potom jsme jen seděli. Nemluvili jsme a jen se dívali navzájem do očí. Ty jeho mne propalovali až do morku kostí. Lehce jsem se zachvěla, ale ne zimou, nebo strachem, či obavami, nýbrž touhou. Touhou pohladit jeho tvář, líbat jeho rty, cítit jeho dech na mém obličeji… Ani nevím jak, ale najednou jsme byli od sebe jen pár centimetrů. Cítila jsem jeho zrychlený dech a já na tom nebyla o nic líp. Odevzdaně jsem se mu dívala do očí. Žhnuly v nich plamínky vášně, které mě rozpalovaly po celém těle. Byl to příjemný pocit a já chtěla víc, než ho jen držet za ruce. Tuto chvíli ovšem přerušil hluk vycházející z vedlejší ulice.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Victoria de DarkLuna Victoria de DarkLuna | Web | 11. november 2016 at 17:02 | React

Moc povedené

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama