Bullet for my wolf - part 1

4. february 2016 at 18:09 | Chell |  Bullet for my wolf
Mám tu pro vás novou povídku s názvem Bullet for my wolf. Je to jen rozjezdová část, takže celkem krátké :) Doufám, že název povídky nevyzradí o čem je a že se vám bude líbit :)



Bylo 30°, dusno, že se nedalo dýchat, ale sem tam dal o své přítomnosti vědět i vítr, slabým zafoukáním. Ležela jsem na zahradě směrem ke kopcům s vysokými stromy, ukusovala nektarinku a poslouchala šum listí. Ode dveří šla slyšet zvonkohra, která nudně a bez jakéhokoli souladu vyhrávala, jakoby se snažila přehrát šumějící lístky. Byl to vlastně stejně nudný den jako všechny ostatní, ale přesto byl jiný. Když jsem pohlédla vzhůru, byly všude po nebi roztáhlé světlé mraky. No spíš bych řekla, že nebe bylo čistě modré. S hlavou nahoru jsem se usmála. Pro sebe nebo na slunce, to bylo vlastně jedno. Jenom jsem se chtěla usmát. Pak jsem ale zavřela oči a představovala si věci, které se asi nikdy nestanou. Musela jsem myslet na něco, co by mě alespoň na chvilku odvedlo od reality a toho, že zrovna já musím být v té nejmenší a nejzapadlejší vesnici, zatímco ostatní vrstevníci si užívají u moří nebo přinejmenším randí. Nevím, jak dlouho jsem měla ty oči zavřené, ale když jsem je otevřela, bylo nebe úplně černé a ozval se hrom. Listy šuměly ještě divočeji. Zvonkohra se najednou snad zbláznila, jak rychle hrála a kdybych neseděla na dece, už by si s ní hrál vítr. Najednou všechno přestalo a nebylo slyšet nic. Ani hromy, ani cinkání napodobující hudbu, šum, vítr, vůbec nic. Vzpomněla jsem si na učitelku přírodopisu.
"Pár vteřin jakoby se zastavil čas a pak se objeví tornádo." Hrklo ve mně. Ovšem tornádo u nás?
"Blbost," snažila jsem se tím uklidnit v tom nesnesitelném tichu. Uslyšela jsem štěkot psa. Dva, tři. Štěkali snad všichni psi, co tu byli. Přede mnou ve větvích začalo něco praskat. Slyšela jsem něčí zrychlený dech. Zvedla jsem se z deky. Čekala jsem, že se z lesa vyhrne nějaká příšera, jako ve filmech nebo alespoň jelen a byla jsem připravena k řevu i k útěku. Jenomže ten rámus pomalu přestával a dech se zpomaloval. Vypadalo to, že se nestane naprosto nic. Touha na rychlý odchod mě okamžitě přešla. Sakra, něco tam být musí! Šla jsem co nejblíže.

"Kdo tam je?!" Žádná odpověď. Nic. Otočila jsem se. Chtěla jsem odejít, ale přemohla mě zvědavost. Ve vteřině jsem se otočila a kopla do křoví s doprovodnou otázkou: "Tak kdo tam je.." V té samé vteřině vypadlo z křoví nahé tělo.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama