Jedné noci v zemi Narnii - 4. kapitola - Úsvit

31. december 2015 at 22:37 | Chell |  Jedné noci v zemi Narnii
Tak...a je tady poslední kapitola povídky Jedné noci v zemi Narnii. Všechno jednou končí a já jsem ráda, že jsem to dotáhla až do konce a nenechala ji rozepsanou v půlce. Celkově jsem s tím spokojená a hlavně mě bavilo to psát, úplně jsem tam byla. :)


Zdálo se, že tato bdělá noc, plná radovánek snad nikdy neskončí. A Nes by si to tak také přála. Ale přece jen, když opět přistála na druhé straně ohně a zvedla oči k obloze, poznala, že zářivé najrnijské hvězdy se začínají ztrácet, obloha na východě téměř neznatelně, ale přesto nezastavitelně bledla. Tušila, co to znamená. Noc končí, kouzla pomíjí…
Vycítili to i ostatní, bujaré tance a radovánky ustaly, faunové odložili své píšťaly a krajem zavládlo nezvyklé ticho. Úsvit se blížil. Všichni byli rázem klidní a pokorní, tváře obraceli k východu, kde se rodil nový den, kde země byla zase o něco starší. A jak se první sluneční paprsky prodrali k vrcholkům stromů, Narnijané sklonili své hlavy, aby se poklonili před pradávnou magií, magií, která stvořila jejich svět, která dala vzniknout prvnímu Úsvitu, kdy zvířata počala mluvit, a stromy dostali duše. Z přízračného šera lesa vystupovali další tvorové. Tiše, aby nerušili, se vynořili kentauři a mezi nimi, Nes si nebyla jistá, zda to byl jen přelud nebo tam opravdu stály, se objevili zvláštní přízraky, zkroucené větve, kůra místo kůže, chvíli tam byli a chvíli ne. Myslela, že je to strom a v zápětí člověk…dryády, i ony přišly a zbožně hleděli k východu.
Zářící kotouč se vyšplhal nad horizont lesa, země byla tichá, jen trpaslíci dokreslovali tu atmosféru svými bubny. Tloukli ze srdce země, jako její tep, jako její život a věrný lid. Všichni stáli, podobní sochám, v nehybné úkloně. Oslavy Úsvitu, zrození Narnie, byli u konce.
Když najednou, z ničeho nic, snad jakoby z nebe spadla, objevila se před ní obrovská šelma. Lev. A byl několikrát větší, chlupatější, zářivější, děsivější a přitom také nádhernější než jakýkoli, kterého doposud spatřila v ZOO. Nic neříkal, jen stál a díval se na ni a v tom pohledu se zračila moudrost všech jejích předků. Byla si jistá, že On ví, co si myslí, že si v ní dokáže číst jako v knize. Bála se ho. Ne, že by jí rozsápal, ačkoli drápy na to rozhodně měl, ale toho, jak moc velkou musel mít moc. Bála se ho a zároveň nechtěla, aby odešel. Byl to tak zvláštní pocit, mrazivý jako led a vřelý jako teplo domova zároveň.
"Aslan! To je Aslan! Podívejte! Přišel k nám, Velký lev!" šumělo to vzrušeně davem.
Tušila, co řekne. A nechtěla to, přesto ten pocit byl neodvratný.
"Tvůj čas tady se naplnil. Poznala jsi Narnii a ona poznala tebe, nyní je načase vrátit se domů," promluvil klidným otcovským hlasem.
Nes mu nechtěla odporovat, ale přála si tu zůstat: "Proč? Copak nebyli děti, které tu prožili mnoho let? Stihla jsem to tu sotva poznat a už musím odejít?"
"Každý máme jiné poslání. A to tvoje na tebe čeká jinde, doma. Tvůj osud neleží tady, ale až ho vyplníš, možná se sem opět vrátíš."
"K věčně rozhádaným rodičům a do školy, kde nás bijí přes prsty? Komu by se chtělo?" zoufala si dívka, doufajíc, že lva nějak obměkčí.
"Život není vždy cesta dlážděná štěstím, mé dítě. A překážky máme od toho, abychom je překonali a byli silnější," mohutná tlama se mu pohybovala s chápající něžností.
Nes sklopila zrak, nemohla se do těch zlatých očí už dál dívat. Bylo v nich tolik síly a moudra, až jí jímal strach z představy, jak musí být ten lev starý a zkušený.

zdroj: narnia.wikia.com

"Ach dítě, rmoutíš se, ale věř, že pochopíš. Krása mnohých věcí spočívá právě v jejich omezenosti, proto jsou nám tak drahé. Kdyby trvali věčně, zevšedněli by a přišli o svou krásu. Opustíš-li Narnii teď, uchováš si ji ve vzpomínkách navždy o to krásnější."
Viděla, že lva neobměkčí. Dost bylo řečí, marné by byly další prosby. Přikývla, stále však uhýbajíc pohledem. Z aslanova nitra vyšel zvuk, jako když zavrní kočka, "Pohleď mi do očí, ať si zapamatuji tvou tvář pro příští shledání."
Nes konečně zvedla hlavu. Jeho oči byly hluboké, dokázala by se v nich utopit celá vojska, natož pak malá holka jako ona…jantarová barva všude kolem. Ty oči se jí zdály větší a větší. Snad se do nich propadá?
Objala lva kolem krku, hebká hříva se jí proplétala mezi prsty, skrývala slzy. Tiskla ty chlupy pevně, zoufale doufala, že jí udrží na místě. Ale z aslanovi hrudě se opět ozvalo zamručení, tentokrát hluboké a vážné. Věděla, že je to poslední okamžik…pohled do těch očí, na nebe, lesy, zpátky do těch očí…a vše bylo pryč. Místo hřívy svírala peřinu a moře zlaté barvy se změnilo v tmu.

Narnie byla pryč, ale její slzy kupodivu také. Hlavní přeci je, že už ví o té zemi, o její existenci. Je tam, ukrytá a čeká. A ona teď půjde tou cestou plnou překážek, ale ví, co je na jejím konci.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama