Život je boj!

26. november 2015 at 9:23 | Chell |  Jednorázové povídky
Rozhodla jsem se napsat jednodílnou povídku. Nápad na povídku jsem dostala dnes ve škole, kde jsme měli přednášku o bezpečné cestě autem. A zbytek šel sám. Doufám, že se bude líbit.



Příběh vyprávěný dívkou, která to v životě neměla lehké a která musela velmi trpět, aby byla opravdu šťastná.
Jedna emoční písnička k tomu ZDE.

Jmenuji se Izabella, ale všichni mi říkají Izy. Můj příběh začíná dne 6.5 .. Tehdy mi bylo sedm let. Měla jsem šťastný život a hlavně rodinu. Můj táta a máma se velmi milovali a můj bráška Alex byl andílek. Možná se ptáte, proč mluvím v minulém čase. Protože 6. května zemřeli. Byla to autonehoda. A sama nevím, co se přesně stalo. Vím jen, že jsem se probrala v nemocnici. Sestřička Becky mi oznámila, že zemřeli a že nemám další rodinu. Musela jsem jít do dětského domova. Nejprve jsem tam odmítala jít, ale časem jsem zjistila, že to tam není až tak špatné.

Našla jsem si tam šest nejlepších kamarádů. Ano šest. Zajímavé bylo, že jsme narození popořadě. Nejstarší byl Jay, který se narodil 3.6. Po něm byla moje kamarádka Lucy. Ta se narodila 4.6. Dále jsem byla já (5.6), malé sluníčko a nejmladší z celého týmu Angie (6.6), dále dvojčata Dereck a Danny narozeni v rozdílný den a nakonec náš milovaný gay Sam. Byli jsme neobvyklá parta. Každý jsme měli vlastní příběh a každý byl jiný. Všichni jsme se brali jako sourozenci. Spolu jsme vymýšleli blázniviny. Když přišel čas nastoupit do školy, tak se naše pouto ještě zvětšilo. Ve škole to bylo těžké. Každý se nám posmíval, že jsme z děcáku a jak jsme ubozí. My jsme si jich ale nevšímali. Stačilo nám, že máme jeden druhého. Naštěstí Angie byla od nás o šest let mladší, tak si tohle nemusela vytrpět. Ale báli jsme, že když ona půjde do školy, tak ji nebudeme mít jak chránit. Základní školu jsme jako tak přežili. Během prvního ročníku na střední jsme přišli na to, že kromě toho, že jsme se narodili v pořadí tentýž rok (výjimkou Angie), máme všichni blízko ke zpěvu. Hudbu jsme si velmi oblíbili. A často jsme hrávali v dětském domově a někdy i v nemocnici na dětském oddělení. To, že jsme vytvořili úsměv i na těch nejsmutnějších tvářích, nám dělalo velkou radost.

Ve třetím ročníku střední školy nastal velký zvrat v našich životech. Právě jsme slavili Angieiny narozeniny a Jay, který už měl řidičák, jel pro ni. Měli jsme pro ni překvapení v parku. Jenže oni do parku nedojeli. Během cesty měli autonehodu, při které zahynuli. Zvládali jsme to velmi špatně. Vždyť jsme ztratili dva členy naší party. Můj už dokonalý život se zhroutil. Celé noci jsem proplakala a ostatní na tom nebyli o nic lépe. Z nějakého důvodu jsem se cítila ještě hůře, než když jsem přišla o rodiče. Když jsme se dali jako tak do pořádku, uvědomili jsme si zásadní věc. Už to nejsme my. Rozhodli jsme se, že každý půjde za vlastním snem. Všichni odešli do zahraničí, jen já jsem zůstala doma. Pronajala jsem si byt a našla jsem si docela dobře placenou práci. Všichni mi moc chyběly. A ne jednu noc jsem za ně plakala. Ani jsem na ně neměla kontakt. Nevěděla jsem, jestli se ještě někdy vrátí. Nevěděla jsem, jestli ještě někdy uslyším jejich hlasy. A i kdyby se vrátili, nevěděla jsem, jak by to s námi bylo. K hudbě jsem se úplně nevrátila. Jen někdy jsem chodila hrávat do nemocnice. Další kamarády jsem si nehledala. Na to jsem se až příliš bála toho, že je ztratím. Takové bolesti bych už více nesnesla. Nicméně samota je ještě horší. Osud si se mnou hrál a ne jen jednu hru.

Jednoho dne jsem v nemocnici potkala kluka mého věku. Byl tam, protože si zlomil ruku. Slyšel mě zpívat a nabídl mi, abych se někdy stavila v klubu Joy. Věděla jsem, že je hudební klub. Na otázku proč mi odpověděl, že jsem výjimečná. Po velkém rozhodování jsem tam přeci jen šla. Potkala jsem ho tam. Zjistila jsem, že se jmenuje Tom a že jeho otec to tady vlastní. Velmi dobře se mi s ním mluvilo. Ale když přišlo téma na můj život, utekla jsem. Nechtěla jsem se s ním o tom bavit. A nechtěla jsem, aby mě odepsal. Vždyť jsem ho velmi dobře neznala a mohl klidně patřit i mezi ty, co by se mi vysmívali. A na druhé straně jsem si nechtěla připomínat minulost. Toužila jsem na něj zapomenout. Ale on na mě nechtěl zapomenout. Vždycky, když jsem byla v nemocnici, potkala jsem ho. Chvíli jsme si povídali. Já jsem byla k němu zlá a uvědomovala jsem si to. A mrzelo mě to. A vždy, když se dostavilo svědomí, tak jsem odešla. A tak to šlo asi měsíc. Jednoho dne, když jsem chtěla znovu odejít, tak si mě chytil a zeptal se mě, jestli se nejdu projít. Hlava na mě křičela ať nejdu, ale nechala jsem se ovládnout svým srdcem. Šli jsme do parku a protože byl krásný slunečný den, tak jsme si sedli na zem. On bez mého vyzvání začal vyprávět o svém životě. Nechápala jsem, proč mi to vypráví, ale poslouchala jsem ho. Dozvěděla jsem se, že jeho matka zemřela při porodu jeho mladší sestry. Otec se znovu oženil s nějakou namyšlenou sockou. Tom ji nemá rád a jeho sestra Lizzy tak také. Když skončil, podíval se na mě. Zhluboka jsem se nadechla a zahodila jsem svůj strach. Řekla jsem mu všechno. A on mě neodepisuje. Dokonce řekl: "Teď už vím, proč jsi taková, jaká jsi. Jen máš strach. No i tak tě obdivuji, protože neznám silnějšího člověka jako jsi ty." A tak jsem získala dalšího dobrého kamaráda.

Kamarádi jsme byli do doby, kdy se vrátili oni. Moji bývalí nejlepší kamarádi. Moji sourozenci. Potkala jsem je v nemocnici. Nejprve to byl šok, ale pak jsem to nevydržela a hodila jsem se jim kolem krku. Všichni jsme se objali. Představila jsem jim Toma. Od tehdy nového člena party. Časem jsem si však uvědomila, že s Tomem nechci být jen kamarádka. Zamilovala jsem se do něj. A nevěděla jsem, co s tím dělat. Netušila jsem, jestli mu to mám říct. Jednoho večera jsme byli pozváni na párty. Všichni se tam opili. Tedy kromě mě (alkohol nepiju) a Toma (byl autem). V klubu, kde se párty konala, byl otřesný vzduch, tak jsem se šla i s Tomem projít. Procházeli jsme se přes park, kde jsem mu vyprávěla můj příběh. Zrovna na místě, kde se z nás stáli kamarádi, se zastavil a otočil se ke mně. Přišel ke mně a řekl mi ty nejkrásnější slova na světě: "Pamatuji si na den, kdy jsme tady seděli a povídali jsme si naše příběhy. Už tehdy jsem věděl, že tě miluji." Než jsem stačila něco říct, políbil mě. Polibek jsem mu opětovala. Dne 16.8. se z nás stál pár. Oba jsme byli zamilovaný. Trávili jsme spolu co nejvíce času. Parta nebyla ani moc překvapená, když nás poprvé viděla spolu. Říkali, že to čekali a že se k sobě hodíme. Byla jsem tím nejšťastnějším člověkem. Když mi bylo 20, tak mě Tom na stejném místě v parku požádal o ruku. Samozřejmě jsem řekla: "Ano." Bylo mi jedna, že si některý lidé v okolí mysleli, že jsme na svatbu mladí. Stačilo mi, že to moji i Tomovi kamarádi přijali. Svatba se konala 13.7. Vlastně mi bylo jedno, kdy se konala hlavně, že jsem si brala toho nejúžasnějšího člověka na zemi. Mé menší koncerty se v nemocnici
konaly minimálně jednou za dva týdny. Děti si mne velmi oblíbily a já je také. Někdy se ke mně i někdo přidal. Asi tři měsíce po nás se vzali Lucy a Dereck. Věděli jsme, že spolu chodí a oni se k sobě zatraceně hodili. Jak se vyjádřil Sam, asi jako já a Tom. Lucy i Dereck byly bláznivý a užívali si života. Měla jsem z nich obrovskou radost. Později po jejich svatbě jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Toma to potěšilo a mě samozřejmě také. Ostatní nám to přáli.

Narodila se nám krásná dcerka Angie. Lucy se narodil synek Jay. Jména jsme nemuseli velmi dlouho vybírat. Asi o dva roky později se oženil i Danny. Našel si skvělou dívku jménem Eli. Všichni jsme si ji oblíbili díky její věčnému optimismu. Sam si našel přítele a už spolu bydleli. Všichni jsme se měli velmi rádi. Dne 6.6. jsme všichni šli na hřbitov. Pomodlili jsme se za dvě nejlepší duše. Věděla jsem, že nás hlídají. K mému andílkovi o tři roky přibyl další Alex. Byli jsme ta nejšťastnější rodina na světě. A moje rodina nezahrnovala jen Toma, Angie a Alexa, ale i Lucy, Derecka, Jaya, Sama, Mikea (Samův přítel), Dannyho a Eli. Velká rodina, která si svůj šťastný život vybojovala a nehodlala se ho vzdát.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement