September 2014

Stromek

24. september 2014 at 18:07 | Chell |  Básně
Sekyrku starý dřevorubec nes,
když zavolal ho stromek přikrčený:
"Vykácej, prosím, okolo mne les,
vadí mi v růstu ty mohutné kmeny,
dost slunce na mé větve nepropouští,
mé kořínky se dusí v jejich houští,
do jejich korun jako do sítí
každý teplý vánek se zachytí.
Nebýt jich, měl bych sil i místa dost,
zelenal bych se světu pro radost,
v mém vlahém stínu vše by rozkvetlo
a nevypadal bych jako pometlo."
Dojala jeho slova dřevorubce,
Sekyrku popadl,
rozmáchl se prudce,
a po vysokém lese nad strání
mýtina holá zbyla za pár dní.
Však radost stromku byla nedlouhá.
Sluneční žár mu vláhu vysál z kůry,
pak roztrhla se deštěm obloha,
pak vysypala kroupy na něj shůry,
a nakonec ten stromek zmořený
vyvrácen vichrem byl i s kořeny.
Tu zasyčela zmije vedle srázu:
"Jenom ty sám si můžeš za svou zkázu.
Les byl by tě i před tou nejprudší
vichřicí ukryl ve svém náručí,
a až by potom padly staré hlavy,
ty, silný, vysoký a zdravý,
vydržel bys už každou ránu
a odolal i uragánu."

Šťastná babyka

20. september 2014 at 18:44 | Chell |  Jednorázové povídky
V lese byla hustá listopadová mlha. Kdyby někdo tou mlhou letěl, narazil by na skálu. Byla porostlá mechem a křovím a v jednom žlábku rostl nízký stromeček. Byla to babyka.
Studená mlha, ticho, zvířata se dávno schovala do pelíšků, brouci zalezli pod kůru, ještěrky do země. To je nejmoudřejší. Brzo už bude padat sníh. Všechno musí spát.
Také malá babyka na skále byla už holá. Listí jí uschlo a opadalo. Unaveně přivírala oči, a jak tak usínala, vzpomínala na mládí.
Pamatovala si, jak byla semínko a vznášela se ve větru.
Mohla za to, že ji vítr zanesl zrovna do toho žlábku? Nemohla. Vítr se neptá semínek, kde se chtějí usadit. Někam je zanese a tady buď! A každý musí růst na tom místě, na které se dostal.
A tak se babyka zakořenila na skále. Měla tam málo místa, málo země, málo vláhy. Aťsi, řekla si, a pevně se držela. Zato mám krásnou vyhlídku!
A zelenala se, co mohla, jenže zůstávala malá. Měla drobné lístečky. Bouřky jí několikrát ulomily vršek, takže byla nízká a zkroucená. Aši, řekla si a držela se dál. A čím víc rostla, tím tvrdší život měla. Větvičky byly stočené a lístky tuhé a suché. Aťsi, aťsi, aťsi, řekla si. V noci často, když velké stromy dole spaly, rozhlížela se po černé obloze a po svítících hvězdách. Pod skálou bublal potok. Bylo cítit až nahoru, jak je u něj studeno a jaká tam musí být pěkná černá zem. Byly to teskné noci.
A pak se najednou stalo něco nečekaného. Jednou v podvečer hup, hup, a do babyky něco vlétloa schovalo se to v její korunce. Byli to dva slavíci, celí udýchaní.
"Hledáme si místo na hnízdo," vysvětlovali. "Chtěla bys nás, babyko?" Babyka se zaradovala.


V přírodě

20. september 2014 at 17:01 | Chell |  Básně
Pro všechny stejně šumí lesy,
ne každý zná šum tajuplný.
Pro všechny stejně huří vody,
ne každý ví, jak šumí vlny.

Hluboká řeka plyne tiše,
řeč vlídnou má a nezarmoutí.
A ty vysoké hory stinné
do duše balzám nakapou ti.

V dešti

20. september 2014 at 16:19 | Chell |  Básně
Déšť padá na písmenka knihy,
déšť dělá na tvých šatech pihy.

Co dělá déšť s vodou u potoka?
Dělá z ní samá paví oka.

Javor

20. september 2014 at 16:17 | Chell |  Jednorázové povídky
Na podzim shodil javor z větví všechny temně rudé listy. Lišáček je posbíral a vystlal si jimi cestu k svému domu. "Až ke mně někdo přijde na návštěvu, bude z nich mít radost," říkal si. Jenže nikdo k němu po té javorové cestičce na návštěvu nepřišel.
"Ale proč, proč?" ptal se lišáček jelena. "Taková krásná cestička a nikdo po ní nechodí."
"Ach, můj milý lišáčku," povídal jelen, "javorové listy se podobají srdci - a šlapat po srdci podzimu se nikdo neodváží."

Jeseň

20. september 2014 at 16:09 | Chell |  Básně
Smolíčkův jelen chodí krajem,
brouzdá se houštím, bloudí hájem,
přibíhá v noci kolikrát
až do dvorů a do zahrad
a všechno za ním rázem hoří
od zlata, co má na paroží:
i strom i keř, i les i sad,
i stará jabloň blízko vrat.

Smolíčkův jelen chodí krajem,
brouzdá se houštím, bloudí hájem,
přibíhá v noci sám a sám
až k vesnicím a chalupám,
hněvivě střásá listí stromů
a volá pacholíčka domů.
Z dálky však hvízdá z lehínka
mrazivá, bílá jezinka:

"Až se s ním chvíli pokocháme,
my ti ho z jara zase dáme.

Holubi

12. september 2014 at 22:25 | Chell |  Jednorázové povídky
Filipaš povídá: "A co kdybych udělal papírového holuba a vylezl s ním na nejvyšší horu a vypustil ho z koruny starého ořechu!"
Děti povídají: "To by bylo pěkné."
Filipaš se usmívá, je spokojený s tím, co si vymyslel, a povídá: "A co když v tom okamžiku zaduje vítr a uchopí mého holuba a zanese ho daleko, až do hlubokého lesa!"
Děti povídají: "To by bylo moc pěkné."
Filipaš má radost ze svého nápadu a ještě povídá: "A co když můj holub spadne do hnízda k divokým holubům a divocí holubi se s ním skamarádí a uvijí i jemu takové nevelké hnízdečko ... "
Děti povídají. "To by bylo úžasné."
Filipaš si uhladí vlasy a povídá: "A co když tam můj holub vyvede holoubata, taky papírová, a jednoho krásného dne sem s nimi přiletí a budou kroužit nad naší školou ... "
Děti sotva dýchají. "Tak si sedni a udělej holuba!"
A tu Filipaš umlká: dívá se na docela opačnou stranu a snaží se zavést řeč jinam. Potíž je v tom, že nedovede udělat papírového holuba. Děti dovedou téměř všechno, ale nic naplat - jejich holubi stěží vzlétnou.
Jak by mohli odletět do lesa, vyvést tam holoubata a vrátit se zpátky ...

Podzim

12. september 2014 at 22:07 | Chell |  Básně
Pohlédni oknem a zeptej se slunce,
kam jde.
Zeptala jsem se a slunce mi řeklo,
Jdu počítat ptáky.

Zeptej se tedy ptáků, vysokých ptáků,
kam letí!
Zeptala jsem se a ptáci mi řekli:
Letíme počítat listí, které padá.

Podívej se ještě a zeptej se listí,
kam padá.
Zeptala jsem se a listí mi řeklo:
Padám
jen tak,
okolo tvého okna padám,
aby ti bylo šťastně líto,
že padá listí.

Menu

12. september 2014 at 21:28 | Chell

Česká krajina

12. september 2014 at 21:13 | Chell |  Básně
Když kolem cesty rostou domy,
v zahradě kulatí stromy,
je mezi nimi
kaštan, ořech, lípa
a kdesi uvnitř
ptáček pípá.
Nebe je nahoře.
A dole
za brázdou brázda pole.

Když na zahradě štěká pes
není to moře ani les,
není to město - je to ves.
A je to česká krajina,
pestrá jak sukně mámina.